Teória rozbitého okna

Americkí sociálni vedci James Q.Wilson a George Kelling v článku, ktorý vyšiel v časopise The Atlantic Monthly v marci 1982, tvrdili, že zločinnosť je nevyhnutným dôsledkom neporiadku. Keď rozbité okno zostane neopravené, ľudia, ktorí chodia okolo, časom usúdia, že je to všetkým jedno, a nikdo nie je za nič zodpovedný. Čoskoro pribudnú ďalšie rozbité okná a v obyvateľoch narastá pocit anarchie...
Teória rozbitého okna je stále dosť kontroverzná, ale existujú príklady, kedy bola úspešne overená.

Novinár Malcolm Gladwell vo svojej knihe Bod zlomu píše:

V polovině 80. let najal newyorský dopravní podnik G. Kellinga jako konzultanta, a ten naléhal, aby uplatnili teorii rozbitých oken v praxi. Dopravní podnik na to přistoupil.
Jmenoval nového ředitele metra Davida Gunna, který měl za úkol realizovat přestavbu metra v hodnotě řádově miliard dolarů. Mnoho zainteresovaných osob tehdy Gunnovi radilo, aby si nezatěžoval hlavu s graffiti a zaměřil se raději na důležitější otázky zločinnosti a spolehlivosti. Zdálo se, že je to rozumná rada. Starat se o graffiti v době, kdy byl celý systém na hranici kolapsu, působí tak nesmyslně jako drhnout paluby Titaniku ve chvíli, kdy se blíží k ledovcům.
Ale Gunn na tom trval. „Graffiti symbolizovaly kolaps systému,“ říká. „Když zvážíte celý proces znovuvybudování organizace a pracovní morálky, bylo třeba vyhrát bitvu s graffiti. Kdybychom tuto bitvu nevyhráli, žádné reformy managementu a fyzické změny by se neuskutečnily. Měli jsme uvést do provozu nové vlaky, které stály asi deset milionů dolarů jeden, a věděli jsme, co se stane, když je nedokážeme ochránit. Vydrží den a pak je vandalové zničí.“

Gunn zavedl novou strukturu řízení a přesné cíle a termíny, jejichž záměrem bylo vyčistit systém linku po lince a vlak po vlaku. Začal od linky číslo sedm, která spojuje Queens se středem Manhattanu, a začal experimentovat s novými postupy čistění skříní vagonů. Na vagony s nerezovým povrchem používali ředidla. Barevné vagony dostaly nový nátěr. Gunn stanovil pravidlo, že nehodlá za žádných okolností ustupovat. Jakmile je nějaký vagon jednou „vysvobozený“, nesmí se stát, aby byl ještě někdy poničen vandaly. „V tom jsme byli naprostí fanatici,“ říká Gunn. Na konečné linky číslo jedna v Bronxu, kde se vlaky otáčely a vyrážely znovu na Manhattan, zřídil Gunn čisticí stanici. Jestliže přijel nějaký vagon postříkaný, graffiti se muselo odstranit během otočky, nebo byl vůz vyřazen z provozu. Špinavé vagony s dosud neodstraněnými graffiti se nesměly míchat s čistými vagony. Účelem bylo vyslat jednoznačný signál vandalům.

„V Harlemu na Stopětatřicáté ulici jsme měli depo, kam se vozy odstavovaly na noc,“ vzpomínal Gunn. „První noc sprejeři přišli a nastříkali boky vozu na bílo. Další noc, když už to bylo suché, přišli nakreslit obrysy svých výtvorů. A třetí noc je přišli vybarvit. Byla to třídenní práce. Věděli jsme, že sprejeři budou na nějakém špinavém vlaku pracovat, a tak jsme udělali to, že jsme je nechali jejich graffiti dokončit. Pak jsme přišli s válečky a přetřeli jsme to. Sprejeři z toho měli slzy na krajíčku, ale my jsme to odshora dolů pěkně přemalovali. Byl to pro ně signál: jestli chcete strávit tři noci ničením našich vagonů, prosím. Ale vaše graffiti nikdy nespatří světlo dne.“

Gunnova akce proti graffiti trvala od roku 1984 do roku 1990. Tou dobou najal dopravní podnik jako ředitele dopravní policie Williama Brattona a začala druhá fáze „znovudobytí“ metra. Také Bratton byl odchovancem teorie rozbitých oken a Kellinga považuje za svého intelektuálního učitele. A tak jeho první krok v nové funkci působil stejně donkichotským dojmem jako Gunnův. V době, kdy docházelo v metru k nejvyššímu počtu závažných trestných činů v historii, se Bratton rozhodl zaútočit na černé pasažéry. Proč? Protože měl zato, že jízda na černo může stejně jako graffiti být signál – drobný náznak nepořádku, který může vyzývat k vážnějším přestupkům. Odhadovalo se, že denně nastupuje do systému 170 000 lidí, již neplatí jízdné. Někteří z nich byly děti, které prostě turnikety přeskakovaly. Jiní se do turniketů opřeli a procpali se jimi. A jakmile začali podvádět dva nebo tři lidi, další, jimž by jinak třeba ani nepřišlo na mysl porušovat zákon, se k nim přidali, protože usoudili, že když někteří lidé neplatí, oni nemusí také. A problém se začal nabalovat jak sněhová koule. Problém byl o to horší, že boj s černými pasažéry nebyl snadný. Šlo jen o 1,25 dolaru, a tak policisté neměli pocit, že se vyplatí se jimi zabývat, zvláště když dole na nástupištích a ve vlacích docházelo k množství závažnějších zločinů.

Bratton je barvitý, charismatický rozený vůdce a jeho přítomnost brzy začala být znát. Jelikož jeho žena zůstala doma v Bostonu, mohl zůstávat dlouho v zaměstnání, a tak se v noci projížděl metrem a dělal si představu, jaké přesně je tíží problémy a jak s nimi nejlépe bojovat. Nejdříve vybral stanice, kde byly jízdy na černo nejhorší, a nasadil k turniketům až deset policistů v civilním oblečení. Tento tým odchytával černé pasažéry jednoho po druhém, nasazoval jim pouta a nechal je připoutané jednoho k druhému stát na nástupišti, dokud neměl „plnou síť“. Účelem bylo dát co nejviditelněji najevo, že dopravní policie začala odteď brát jízdu na černo velmi vážně. Až dosud se policistům do pronásledování černých pasažérů příliš nechtělo, protože zatčení, cesta na policejní stanici, vyplnění nezbytných formulářů a čekání na to, až budou tyto formuláře zpracovány, trvalo celý den – to vše kvůli zločinu, za který obvykle následovalo pouhé klepnutí přes prsty. Bratton nechal přestavět starý městský autobus na pojízdnou policejní stanici, vybavenou telefony, faxy, vazební celou a zařízením na snímání otisků prstů. Doba nutná na zpracování jednoho zatčení rychle klesla na pouhou hodinu. Bratton rovněž trval na tom, že budou prověřeny policejní záznamy všech zadržených. A vskutku se ukázalo, že každý sedmý zadržený je hledaný pro dřívější trestné činy a každý dvacátý má u sebe nějakou zbraň.
Najednou nebylo těžké přesvědčit policisty, že pustit se do boje s černými pasažéry má smysl. „Pro policisty to bylo posvícení,“ píše Bratton. „Každé zatčení bylo jako rozbalování Kinder vajíčka. Jakoupak hračku tam asi najdu? Máš pistoli? Máš nůž? Máš zatykač? Že bychom tu měli vraždu?… Časem ostří hoši dostali rozum, nechávali zbraně doma a začali platit jízdné. Počet lidí, kteří byli vykázáni ze stanic metra – pro opilost nebo nevhodné chování – se za prvních několik měsíců Brattonova působení ve funkci zdvojnásobil. Zatčení pro přestupky, jakých si dřív nikdo nevšímal, se mezi lety 1990 a 1994 zpětinásobilo. Bratton udělal z dopravní policie organizaci zaměřenou na ta nejnepatrnější porušení řádu, na detaily života v podzemí.

Po zvolení Rudolpha Giulianiho starostou New Yorku v roce 1994 byl Bratton jmenován šéfem newyorské policie, kde uplatnil tytéž strategie na celé město. Policistům dal pokyn, aby se zaměřili na aktivity, kterým se začalo říkat trestné činy ovlivňující kvalitu života – například na osoby, které se na křižovatkách procházely mezi řidiči a domáhali se peněz za mytí oken, a na všechny ostatní povrchové obdoby přeskakování turniketů a stříkání graffiti. „Předchozí vedení policie byla svázána různými omezeními,“ říká Bratton. „My jsme s nimi skoncovali. Začali jsme důkladně podle zákonů postihovat opilost na veřejnosti a močení na veřejnosti. Zatýkali jsme recidivisty včetně lidí, již odhazovali na ulici prázdné lahve nebo se dopouštěli relativně drobného poškozování majetku… Pokud jste močili na ulici, šli jste do cely.“ Když začala zločinnost ve městě klesat tak rychle a náhle jako v metru, poukazovali Bratton a Giuliani na tutéž příčinu. Drobné, zdánlivě nevýznamné zločiny narušující kvalitu života podle nich tvořily body zlomu pro násilnou trestnou činnost.

Teóriu rozbitého okna overili aj v Albuquerque v Novom Mexicu v roku 1990 pri zavádzaní programu Bezpečná cesta a v roku 2005 v meste Lowell (Massachusetts), kedy vedci z univerzity v Harvarde a Suffolku v spolupráci s miestnou políciou znížili kriminalitu len tým, že vyčistili mestské ulice.

Skupina vedcov z univerzity v holandskom Groningenu pod vedením Keesa Keizera v rokoch 2007 - 2008 pripravila sériu šiestich pokusov, výsledky ktorých boli potom zverejnené v časopise Science.
Tentoraz sa pri pokusoch zamerali na bežných občanov.

V prvej sérii pokusov si vedci vybrali uličku, kde si obyvatelia Groningenu odkladali bicykle. Výzkumníci na ich riadidlá pripevnili reklamné letáky na neexistujúci obchod. Na čisté steny uličky umiestnili výrazné značky zakazujúce graffiti, vyzbierali všetky odpadky a nakoniec odstránili odpadkové koše.
Potom z úkrytu sledovali, ako si ľudia poradia. V podstate mali tri možnosti - leták zahodiť na zem, prehodiť ho na iný bicykel, alebo si ho dať do vrecka a vyhodiť ho inde.
Zo 77 sledovaných v "čistých" podmienkach zahodila leták tretina.
V druhej časti pokusu vedci pokreslili steny jednoduchými čarbanicami - a následne nežiadúce letáky na zem odhodili až dve tretiny ľudí.

Zo série piatich ďalších pokusov boli najprekvapujúcejšie výsledky v tom, kde vedci "zle" vhodili do poštovej schránky obálku, v ktorej bola viditelná bankovka v hodnote päť eur. Ak bola schránka čistá a v čistom prostredí, obálku vykradlo 13% okoloidúcich. Stačilo však pohádzať po zemi odpadky a pomer zlodejov sa zvýšil na 25%. Ak schránku vedci ešte aj počmárali graffiti, ukradnutou bankovkou si prilepšilo 27% okoloidúcich.

Čo z toho všetkého vyplýva?
Jednoducho to, že toleranciou malých, a/alebo opakujúcich sa nedostatkov vznikajú nakoniec veľké. Ak v práci mávnem rukou nad tým, že kolega mi tretí raz po sebe priniesol chybné podklady, a/alebo ich odovzdal na poslednú chvíľu, je veľmi pravdepodobné, že nabudúce to bude ešte horšie.
Ak sa s niekým pohádam a potom to nechám tak, pravdepodobne sa hádky časom stanú bežnou súčasťou môjho života.
Rovnako je to pri výchove detí, či v partnerskom živote. Pri poctivom a úprimnom zamyslení nakoniec prídeme na to, že dnešné veľké problémy vznikali postupne z malých, ale stále sa stupňujúcich javov v minulosti.

Dobrá správa je, že aj ten najväčší problém sa dá riešiť. Veľmi často je však vhodné riešenie také, že trpezlivo dlhodobo "ošetrujeme" drobnosti, ktoré zdanlivo nemajú s veľkým problémom žiadnu súvislosť.

Zdroje:
Malcolm Gladwell: Bod zlomu
http://en.wikipedia.org/wiki/Broken_windows_theory
http://blog.peoplecomm.cz/clanek/teorie-rozbiteho-okna