sme také?

Prišlo mi to poštou,tak to len preposielam ďalej...
ale v niečom som sa našla-je to smutné ale je to tak

Pár let po svatbě jsem dosáhla mateřské a manželkovské dokonalosti, mýtu českých žen. Protože jsem se z té Země Dokonalosti vrátila při relativním duševním zdraví, mohu všem, kdož tam míří, poradit, jak se dostat zpět mezi šťastné nedokonalé.
Vstávala jsem tehdy denně mezi pátou a šestou ráno, kdy se budil syn. Odvedla jsem ho do kuchyně, aby nebudil tatínka. Vyčistili jsme si spolu zuby, a zatímco snídal, stihla jsem i rychlý make-up, takže jsem manžela uchránila pohledu na přirozenou zeleň svého nevyspalého obličeje. Syn dostal kostky nebo pastelky, a protože do půl osmé, kdy vstával můj muž, bývalo dost času, stíhala jsem obvykle připravit pořádnou mužnou snídani s kávou, džusem, vajíčky naměkko a topinkou. Obměnou byly lívance, vrchovatě obložené chleby nebo domácí pomazánky. Budila jsem ho veleněžně, pomohla mu najít košile a ponožky, a když odcházel do práce, mávali jsme mu z okna. Během dne jsem stihla všechno: uklidit, nakoupit a připravit teplou večeři i s moučníkem Jít s malým na procházku, uplést svetr, natřít poličky, posekat zahradu. Byla jsem hodně pyšná na to, že když se vracel odpoledne domů, bylo všechno hotové, včetně vychlazeného piva v ledničce. Z té doby si nepamatuji ani jednu manželskou hádku: neutrácela jsem za zbytečnosti, nechodila odnikud pozdě, a pokud chtěl můj muž o něčem mluvit, trpělivě jsem poslouchala. Vždycky bylo vařeno, postaráno, teplo, útulno. Na nic si nemohl stěžovat – a taky si nestěžoval. „Tak co je dnes nového…“, ptával se a já pyšně oznamovala, že je všechno v nejlepším pořádku. Bylo, až na drobnosti. Jeho někdejší vřelý polibek na přivítanou se nejprve změnil v lehký polibek na tvář, pak jen v symbolický polibek ve vzduchu a nakonec v přátelské poplácání na zádech. Takové, jakým se vítají chlapi, co jdou spolu na fotbal. To už říkával: „nic nového, že…“ a obvykle šel rovnou k ledničce, kde ho s železnou pravidelností čekávala vychlazená desítka.
Naštěstí mi tehdy zbyli kamarádi. „Hele, jaký si myslíš, že je rozdíl mezi tou ledničkou a tebou?“ zeptal se mě jeden z nich. Telefonovala jsem mu v noci, téměř potají. „Lednička stojí každý den tam, kde to čekáš. Vždycky ti nabídne něco k jídlu, je tichá, na spotřebu nenáročná. Čistá, bílá, vkusná, ale těžko tomu říkat krásná. Už jsi viděla chlapa, co by vášnivě miloval ledničku? Všimne si jí, až když mu kompletně vyteče na podlahu. Ale to musí po tý louži uklouznout!“ Ten večer jsem vypila dvě vychlazené desítky a probudila se až v půl osmé. Nade mnou stál manžel v jedné ponožce a zmačkané košili. Zatímco na pravé ruce držel křičící dítě, v levé třímal suchý rohlík. Tvářil se překvapeně. Za pár měsíců mě už zase vřele líbal a ptal se, zdali jsem vařila, nebo má po cestě z práce něco koupit.
Nebuďte vždycky tam, kde to ostatní čekají. Buďte náročná na spotřebu. Nabízejte jen tolik, co vám dávají, a pořádně hlučte, když je to potřeba. A už vůbec se nebojte čas od času vytéct na podlahu. Dodnes sice nevím proč, ale je jisté, že jen tak vás budou ti kolem milovat.
Takový je zákon ledničky.

Mirka Vopavová