Marshall B. Rosenberg: Nenásilná komunikácia

Väčšina z nás bola vychovávaná k posudzovaniu, súťaživosti, ku kladeniu požiadaviek a na komunikáciu s ľuďmi v termínoch, čo je "správne" a čo "zlé". Komunikácia v tomto zmysle často vedie k nedorozumeniam.
Koncept nenásilnej komunikácie, ktorý vyvinul M.B. Rosenberg, je založený na skutočnom počúvaní seba i partnera, ochote vnímať potreby a pocity vlastné i druhého.

Táto metóda oslobodzuje komunikáciu od negatívnych skúseností, pomáha prekonávať navyknuté vzorce v jednaní s druhými, napomáha k riešeniu konfliktov, rozvíja kooperáciu a vzťahy založené na vzájomnej úcte.

Autor v knihe píše o mnohých situáciach, ktoré sme naučení vnímať skreslene.

Odmietanie zodpovednosti

Odpovědnost za své činy odmítáme, když jejich příčinu přisuzujeme:

• nejasným, neosobním silám:
„Uklidil jsem si v pokoji, protože jsem musel."

• své situaci, diagnóze, osobní nebo psychologické historii:
„Piju, protože jsem alkoholik."

• činům druhých lidí:
„Uhodil jsem své dítě, protože vběhlo do silnice."

• příkazům autorit:
„Lhal jsem klientovi, protože mi to šéf nařídil."

• skupinovému nátlaku:
„Začal jsem kouřit, protože to dělali všichni mí přátelé."

• zásadám institucí, pravidlům a ustanovením:
„Musím vás za tento přestupek vyloučit, protože taková jsou pravidla školy."

• genderovým nebo sociálním rolím, popřípadě věku:
„Nenávidím chození do práce, ale chodím tam, protože jsem manžel a otec."

• neovladatelným impulzům:
„Přemohlo mě nutkání tu tyčinku sníst."

Nie sme zodpovední za pocity druhých ľudí

V stadiu emocionálního otroctví se domníváme, že jsme odpovědní za pocity druhých lidí. Myslíme si, že musíme neustále usilovat o to, aby byli všichni šťastní.

Když jako šťastní nevypadají, cítíme se za to odpovědní a myslíme si, že s tím musíme něco udělat. To nás snadno může vést k tomu, že osoby, které jsou nám nejbližší, vnímáme jako zátěž.

Druhí ľudia nie sú zodpovední za naše pocity

To, co ostatní říkají a dělají, mohou být podněty, ale nikdy ne příčiny našich pocitů.
Když někdo mluví negativně, máme čtyři možnosti, jak zprávu přijmout:
1. obviňovat sebe,
2. vinit druhé,
3. uvědomit si své vlastní pocity a potřeby,
4. uvědomit si pocity a potřeby skryté za negativními slovy druhé osoby.

Prosba verzus rozkaz

Když chceme jeden druhého o neco požádat, snažme se vyhnout nepřesným, obecným nebo víceznačným výrazům a nezapomínejme také mluvit pozitivně a vyjadřovat to, co chceme, nikoli to, co nechceme.

Čím větší jasno máme v tom, co chceme od našich posluchačů, tím pravděpodobnější je, že to dostaneme. Protože sdělení, které „vyšleme", často není to, které posluchač obdrží, musíme se naučit nějakým způsobem zjistit, zda nám druzí dobře rozuměli.

Když si posluchači myslí, že pokud mluvčímu nevyhoví, budou obviněni nebo potrestáni, vnímají prosbu jako rozkaz. Můžeme druhým umožnit, aby uvěřili, že jde z naší strany skutečně o prosbu.

Uděláme to sdělením, že chceme, aby naší prosbě vyhověli, jen pokud sami chtějí. Záměrem nenásilné komunikace není měnit lidi a jejich chování tak, aby bylo po našem. Jde o to vytvářet vztahy založené na upřímnosti a empatii, které nakonec naplní potřeby všech.

Kniha je napísaná veľmi pútavo a súčasne zrozumiteľne.
Odporúčam všetkým, ktorí sa chcú naučiť komunikovať nekonfliktne a k spokojnosti oboch strán.

Nenásilná komunikácia je ten zabudnutý jazyk, ktorým hovoria ľudia, ktorí sa navzájom starajú a túžia po harmonickom živote.
Marshall B. Rosenberg